Asi by to chtělo tu prdel zvednout a nějak s tim tělem hejbat. A pravidelně pít. Ale znáte to - elegance kódů je uhrančivá a - no jo - pro někoho zdánlivě nezáživná (pche) činnost nabývá u jiného vzrušivosti, až hamba...
Toreádoři prý běžně ejakulují. Při výkonu. Své profese, může-li dnes toreádor být profese.
Když mě k tomu konečně pustili a já psal jeden ze svých prvních "programů", tehdy v jazyce GW BASIC, s blížícím se zvoněním rostlo mé napětí, vzrušení i přirození. Toreádor zkrotí býka. Sadisticky ho ovládne. A stříká.
To ne. Utlumil jsem tento nemístný pudový projev v chůzi tučňáka.
Urolythiaza vlastně šlechtí. Tak jako zůstat i přes přítomnost slunce syrečkem je znak dobrého rodu.
Opálení otroci na polích kmitají sem a tam. My si tak zatím povětšinou připadáme. Jako kyselina močová nějakého nebohého mužika - nikdy se neusadíme. Naivové.
Maximalizace zisku otrokáře a tak nějak jeho neúcta ke svěřeným osobám nedovolí sloučeninám pumpovaným jejich vnitřnostmi zasít to prvotní zrnko, znázorňovat, ač opačně, co dokáže vyhloubit trilión neškodných kapek za kráter, vytvářet letokruhy, stát se monumentálními...
To my, co se živíme svým druhým nejdůležitějším orgánem... Takové sedavé zaměstnání, v podstatě intelektuál. Vůbec nejlíp, kdyby fyzický tělo nebylo, jenom mozek na drátkách...
Člověk patří k té méně šťastné skupině stvoření, kteří se nemůžou sami poprášit. Kdyby to tak šlo... dávno bych si tu programoval své malé květinky k obrazu svému. Analogicky ke kytkám jsem se poprášil už hodněkrát - a nic.
Potřebujeme protikus. K zámku klíč, k jackovi zdířku, k Yinu Yanga, k přímočaře myslícímu agresivnímu hovadu pečující, trvale udržující pipinu.
Odsouzeni k záplavě šťávami z žláz, vedeme války (někdy i kvůli protikusu), vládneme a organizujeme, nemáme fantazii, a když, tak leda sexuální.
Žena je naproti tomu něco neuvěřitelného, s tím nic neuděláte. Nemyslím tím, že si v mnohých sférách nezadá s Rubikem, jsem přesvědčen, že například toho, co je v naší poličce s kořením, není muž vůbec schopen, myslím to, že s tím nic nenaděláte. Nenadělám. Nenaděláme - jsme v tom všichni, teda, drtivá většina.
Matku totiž nelze nikdy opustit, ať odletíte na Měsíc, nebo matku pohřbíte, nikdy ji nelze opustit. Je to to nejlepší, čistá slast, herák, nejlepší šukačka vašeho života. Kdybych se líp naučil, že to bylo tenkrát a že už to nemůžu mít, nebalil bych tu dvacátý brko v posledních 24 hodinách.
Kdybyste se stomilionkrát snažili, nechali se přešít na ženskou, nikdy z vás nic tak kloudnýho, jako dítě, nevypadne a nebudete ho mít první u sebe a nebudete ho krmit z prsu!
Teorie závisti penisu je asi dost propracovaná a jak to je ve skutečnosti, vědí zřejmě jen zanalyzované ženy, a to už zas jen bůh ví, co vlastně vědí. Ale můžu se vyznat z toho komplementárního fenoménu, pokud není internet určen k tomu, tak k čemu?
Krásné tělo, medaili ve sportu, zápočet z pravděpodobnosti - to nikdy mít nebudu. Každej jsme to na začátku dostal nějak rozdaný a já si prostě vytáh tydle karty. A taky nemůžu kojit, ačkoliv poslední dobou...
Nemůžu k sobě ten zázrak přivinout tak jako ona, nemůžu ho uklidnit tak jako ona, nemůžu mu dát život tím způsobem, jako ona, nemám mlíko, nemám herák. Sorry, maličkej, dotáhnu z lovu dost velkýho mamuta, to by vás oba mohlo taky potěšit.
Budu ten jouda, co ho nevytáh, zatímco ona bude procítěně upouštět na balkóně mrtvé panďátko.
I když... Asi se o tom málo učí. Třeba pitbull vydrží víc než čivava. Tam, kde čivava je nenávratně poškozena, pitbull nehne brvou. Někdo pláče, když Klaus vrátí titul čestného předsedy. Ten pláč je víc nebo míň pláče dcerky nad uhynulým křečkem?
Jsem jen hloupý technik a můžu si pro dnešní klidnou noc nechat své jednoduché přesvědčení, že bolest, její zkušenost a prožívání, jsou do značné míry nepřenosné.
Ale v přírodě nepanuje až taková nerovnováha, jak by se nám hodilo.
Stačí se tak trochu usadit. Trochu víc. Vnímání konkrementu pomalu se deroucího ucpat močovod s vyhlídkou sabotáže a destrukce ledviny bývá v popularizačních zdrojích přirovnáváno právě k pocitům, jejichž původci jsme byli u našich matek my, respektive, opět, drtivá většina z nás.
Budiž nám, kynoucím mužům se zahuštěnou močí (a když už teď nekynu - najdu si to jinde - ty chcanky po párty, to je... závažná cenná zkušenost, jakou nefeťáci nemají...) alespoň dotekem konečku paprsku životadárných sluncí.
Ač nedokonalou a parametricky nesrovnatelnou formou, proděláme si ve své kolice i svůj první porod, po němž se rozhodneme další takové děti nemít. V lepším případě samozřejmě.
Preventivní opatření jsou veskrze příjemná - namátkou: pohyb, ten by mohl být dobrý, chystám se ho v nejbližší době zkusit, a nebo třeba rozmanitost nápojů: pivo, kakaíčko - chabou náhražkou za ten prs tenkrát, pivo... Ale pozor na bříško.
To nádherně nafouknuté bříško nakonec splaskne a - v drtivé většině - jsou minimálně dva lidé štastní. Šutr z chcanek si sice v zavinovačce neodnesete, ale stejně jako ta bolest, i štěstí má mnoho barev a tvarů.
Ten druhej, ten co to vlastně spískal, protože vyslal invazi k vajíčku, ale nemá kozy, nám může taky k něčemu posloužit.
Kdybych věděl k čemu, nechodil bych si lehat na gauč třikrát do týdne. Hodina, stejně jako ta školní, je podfuk, trvá tak maximálně 50 minut. Za takovou dobu se ani ty smrdutý metabolity všech těch sraček nestačí usadit a zasít semínko... Pacient si poté odchází pořídit třešňovou Colu, takže pozor na...
Představuju si třeba důstojnost. Jako že k tomu by moh bejt dobrej ten táta. Ti synu ukážu, jak si ji zachovat. A chladnou hlavu jako bonus. Rozvahu.
Slova, slova, slova. I ta nejvznešenejší a pro nás zdánlivě cenná se změní v prázdné řetezce znaků - vydechované zvuky - žádný obsah, smysl, žádná poselství...
Stačí k tomu vybavení urologa.
Zachovej důstojnost a rozvahu. Tak jo, tady mi ho doktor jistí, aby nevzal roha do dutiny břišní a chystá se mi, vlastně elegantně, bez otvírání, zprostředkovat televizní záběry až z ledviny.
Televize je nad námi, doktora mám mezi nohama, ty ve třmenech. Pro mé blaho a bezpečí desinfikuje doktor celé pole. Celé moje pole. Prdel, břicho, stehna a tak všechno, že jo.
Sestra asistuje. Důstojnost a nadhled mi asistenci odmítli.
Už jsem dost starý na to, abych se přiznal, že jsem slabý v termínech. Fakt. Jsem úplně mimo, jsem programátor a až mi někdo ukáže MVC, tak před ním udělám něco, co mi nejde.
Stejně tak zaboha nevím, jak se tomu říká... Exit, escape, nebo tak něco...
Sestra dodává doktorovi gázové čtverečky, sklání se nade mnou a prohodí: "Nějaké malé..."
Důstojnost.
Po pauze: "...jsou ty čtverečky, musíme objednat větší."
Někdy sice nevíte, zda je to tak a tvoří to jasnou linku - hlava, pata, začátek, konec, jasný cíl - a nebo - je to útěková věta z neúnosné situace, ale tady vlastně tak nějak nebylo z čeho utíkat. Situace veskrze důstojná.
Možná je to příliš, tak třeba nějaký takový mužný pevný postoj, ne doslova, to po sobě nemůžu chtít, ale symbolicky. Jistota. Jsem ten samec, co vydělává peníze, svým chrápáním odháním vetřelce, jsem pán...
Ležim v třmenech, z nudličky teče mezi půlky ten fýzák, kterym mi - při výkonu - napustili měchýř a jestli mi ten zřízenec ze střední zdravotní školy, co je tu na praxi, aby věděl, co nechce dělat, řekne "nějaké malé", pokusím se sebrat zbytky sil a půjdu domů, i kdyby ho přišel zachránit zástup liliputů.
Stydlivě mě zajímá, zda při porodu pronáší v nějaké fázi lékař, takto též divadelní umělec, stále stejnou repliku o tom, že to nejhorší už je někde za pacientem.
Co z toho všeho vyplývá?
Někdy prostě nevíte, někdy víte, někdy vůbec.
Někdy nevíte, co to vlastně píšete, jestli by nebylo lepší napsat "je mi blbě..." a možná by si to každej uměl představit.
Někdy nevíte, že stejně jako na gyndě, leží někde s roztaženejma nohama chlap a dlužno dodat, že utrpení z průchodu cévky je u něj, v porovnání se ženou, o penis delší.
Někdy pro vlastní utrpení nevíte, že ten s bimbasem je dost zásadní spoluautor toho plodu. Toho vztahu.
Někdy nevíme - co se z toho vyvrbí. A někdy nevíme, co chceme.
Žádné komentáře:
Okomentovat